DOKTOR, LÉKAŘ
LOANWORD | doktor |
DEFINITION | obecně, hovorově „lékař" (SSJČ, NASCS), neutr. „lékař", obec. „felčar" |
EXTRA-LINGUISTIC INFORMATION | Výraz doktor se v běžné řeči užívá v naprosté většině případů samostatně ve významu „lékař", ovšem v některých situacích je třeba upřesnit, že se jedná o doktora medicíny, protože v akademickém nebo vědeckém prostředí se k němu často doplňuje obor, v němž byl titul získán, resp. udělen, tj. doktor farmacie, doktor filozofie, doktor medicíny (resp. dříve také doktor veškerého lékařství), doktor pedagogiky (resp. doktor pedagogických věd), doktor práv (resp. dříve také doktor obojího práva), doktor teologie, doktor přírodních věd, doktor veterinární medicíny (resp. dříve doktor zvěrolékařství). V minulosti se také užívala formulace doktor v lékařství, doktor v právech apod. (SJČ1), Jungmann ve svém slovníku uvádí doktor v právích, v bohosloví, v lékařství, práv obojích. V psaném textu pak jsou běžně užívány původem latinské zkratky a výjimečně (při formálních příležitostech) i jejich plné latinské podoby, tj. dle pořadí příkladů zde uvedených: PharmDr. (pharmaciae doctor), PhDr. (philosophiae doctor), MUDr. (medicinae universae doctor), PaedDr. (paedagogiae doctor), JUDr. (juris utriusque doctor, resp. nově juris universi doctor), ThDr. (theologiae doctor), RNDr. (rerum naturalium doctor) a MVDr. (medicinae veterinariae doctor). V průběhu 20. století byly v bývalém Československu udělovány ještě tituly další, např. doktor obchodních věd (rerum commercialium doctor, zkratka RCDr. psaná před jménem), který udělovala Vysoká škola obchodní při ČVUT (dnes VŠE) v letech 1934–1953; doktor sociálních věd, od r. 1980 doktor sociálně-politických věd (latinsky rerum socialium doctor, zkratka RSDr. umisťovaná před jménem), což byl titul udělovaný v období komunistického režimu absolventům škol politického zaměření; doktor technických věd (rerum technicarum doctor, zkratka RTDr. nebo také Dr. techn., uváděná před jménem), který byl v letech 1901–1953 udělován na technických vysokých školách. Nově byl naopak v r. 2004 zaveden titul doktor zubního lékařství (MDDr.). Od roku 1998 je v České republice udělován také titul Ph.D., tj. lat. philosophiae doctor (pro umělecké obory artis doctor – ArtD.), mezinárodně uznávaný akademický titul uváděný za jménem, který představuje vědeckou hodnost doktora, lidově označovaný také jako tzv. „velký doktorát". Dále udělují univerzity titul čestný doktor (doctor honoria causa), jímž poctívají jedince zasloužilé o vědu, umění nebo stát. Před rokem 1989 byl udělován ještě titul doktor věd (latinsky doctor scientiarum, ve zkratce DrSc. umisťované za jménem) jako česká vědecká hodnost vyššího stupně, kterou udělovaly jak vysoké školy, tak akademie věd (akademici ji původně získávali automaticky). Nižším stupněm byla vědecká hodnost „kandidáta věd" (ve zkratce CSc.). |
USAGE | Výraz se užívá v oblasti vědecké a akademické ve významech výše uvedených, v běžném jazyce pak obvykle ve významu „lékař". TJČ uvádí ještě souvislost s významy: učitel (viz zastaralý význam 4 výše), napravovatel a zdravotník (související s léčením a lékařstvím). |
OTHER MEANINGS | 1. „titul dosažený přísnými zkouškami na vysoké škole" (PSJČ, SSJČ), „akademická hodnost a titul absolventa vysoké školy univerzitního směru" (NASCS), „akademický titul získávaný po složení tzv. doktorských n. přísných zkoušek nebo po obhájení doktorské disertační práce" (SCS1); 2. „nejvyšší vědecká hodnost a titul" (NASCS), „… titul filologických věd" (SSČ); 3. pův. „učitel" (SJČ1) |
ETYMOLOGY/STRUCTURE | Slovo doktor pochází ze středolatinského doctor – „učitel", odvozeného od lat. doctus – „učený", tvaru participia slovesa docere – „učit". Stručný etymologický slovník jazyka českého uvádí výraz doktor jako „slovo všeevropského charakteru" a jako příklady dokládá tvary derivátu doktorát v němčině (Doktorat) a francouzštině (doctorat). Etymologický slovník jazyka českého z r. 1952 upozorňuje také na souvislost s přejímkami doktrína (lat. „nauka") a dokument z lat. documentum – „důkaz", Český etymologický slovník k tomu připojuje ještě související lexémy docent, dokument a dogma. Ve staré češtině označovalo slovo doktor „učeného člověka". |
WORD HISTORY | Lexém doktor je v češtině považován za velmi starou přejímku, která byla převzata v souvislosti s názvoslovími nejen lékařských věd v počátcích užívání výrazů z oblasti vzdělání a kultury, užíval se už ve staré češtině, tj. již od konce 13. století. |
MULTI-WORD EXPRESSIONS | Nejčastější jsou atributivní syntagmata s adjektivy typu rodinný doktor, můj doktor, známý doktor. V běžné řeči jsou pak časté vazby se slovesy, např. zajít k doktorovi, dříve také pro doktora, zavolat doktora nebo doktorovi apod. Častá jsou také frazeologická vyjádření užívaná lidové řeči, např. dělat někomu doktora (častěji v podobě „dělat někomu advokáta") ve významu „hájit někoho" (PSJČ). Šmírbuch jazyka českého uvádí ještě eufemistický expresivní frazeologismus okazionálního charakteru poradit se s doktorem Hedvábným ve významu „jít na WC". |
DERIVATIVES | doktorka (přechýlené; ve starším jazyce také doktorkyně nebo doktornice – žena mající doktorský titul, nejčastěji lékařka – samotné tvary jsou ovšem již v Jungmannově slovníku; SJČ1 upozorňuje na správné užívání paní, slečna doktorka, nikoli paní, slečna doktor); doktorand, doktorandka, doktorandský; doktorát; doktorský; doktorová (manželka doktora), doktorství (doktorát – NASCS); doktůrek (expresivum, obvykle s negativní konotací); hovor. doktorovat (být doktorem, obv. lékařem), zast. doktořit, doktorstvo, doktořisko (JS) |
_______________________________________________________________________________________________________________
VARIANT | doktor (dříve hovorově a v nářečích také dochtor [dochtor] vlivem výslovnostní disimilace explozív) |
PRONUNCIATION | [doktor] |
GRAMMAR | substantivum, životné maskulinum, doktora, doktoru/doktorovi |
FREQUENCY | Kolem 70 (69,62) na milion slov. |
COLLOCATIONS | doktor rodinný ~ ● můj ~, známý ● nějaký ~, žádný ● pochybný ~ pan ~ ~ medicíny ~ Marrow, Novák hra na ~a ● rada ~a ● titul ~/ ~a prohlídky u ~a zavolat (k nemocnému) ~a ● sehnat ~a ● obrátit se na ~a ● zajít k ~ovi ~ ošetřil koho / co ● ~ je / byl ● ~ radí / poradil ● ~ léčí |
EXAMPLES | … nebo šest ex approbatis, hodnověrných a zkušených doktorů lékařských v německém i v latinském jazyku vydaných sebraná a v pořádku pochopitedlném sepsaná … (Ján Tonsoris, Rada lékařská, 1771) Pane doktore, umíte-li zaklínati, navraťte mu rozum (Antonín Marek, Omylové, 1823) … kam pak by člověk přišel, aby hned při každém malém stonku měl doktora. (Božena Němcová, Babička, 1855) Jistý pražský vlásenkář ve Spálené ulici mínil, že by se také poprsí doktora Riegra dobře hodilo pod paruku. Doktor Rieger stojí tam u něho za oknem vskutku dodnes, ale je už popraskaný a silně opotřebovaný. (Jan Neruda, Studie krátké, 1876) Tam je samý doktor, profesor, samý inženýr, obchodník, magistrátní ouředník – taková holka je mezi nimi jako prodaná. (Ignát Hermann, Otec Kondelík a ženich Vejvara, 1898) Jaro, to dělá zázraky. To je lepší nežli doktor. (Marie Majerová, Panenství, 1907) Moudrostí hází každej a učeností, jako by byl ňákej dochtor nebo profesor. (Karel Klostermann, Snímky lidí a věcí, 1910). Pane doktor, slunce svítí do všech loží mimo mé. Proč v kout jste dal mě položiti, když bez slunce hned zemřeme? (Jiří Wolker, Básně, 1953) Celé to povstávání proti Němcům a to vojančení pana doktora Bohadla. (Josef Škvorecký, Zbabělci, 1964) Ale to víte, pane doktore, jestli se neráčíte zlobit, pro vás, prosím, všechno. (Jan Zábrana, Vražda v zastoupení, 1967) … zatím to vypadá tak půl na půl. Chyt to do pajšlu… V takovejch případech doktoři pacienta moc řečnit nenechaj. (Jaroslav Velinský, Zmizení princezny, 1999) První fotodokumentaci, jak ležel ve vodě, jsme zajistili. Zavolal jsem vás, zdejší doktor už zjistil, že ho někdo probodnul. (Jiří Svejkovský, Mrtvý ze Zlaté stoky, 2005) |
_______________________________________________________________________________________________________________
SYNONYM | lékař |
PRONUNCIATION | [lékař] |
GRAMMAR | substantivum, životné maskulinum, lékaře, lékaři |
FREQUENCY | Kolem 275 (275,1) na milion slov. |
DEFINITION | 1. „osoba oprávněná na základě odborného vzdělání k léčení lidí" (PSJČ), „odborník oprávněný léčit lidi, doktor medicíny" (SSČ), „kdo dává léky, léčí a má k tomu odborné vzdělání" (SJČ1); 2. „osoba provozující léčení lidí vůbec (lidoví lékaři)" (PSJČ) |
OTHER MEANINGS | Slovo lékař je také součástí českých slovesných frazeologismů, např. přísloví: „Lékař léčí, Bůh uzdravuje", nověji spíše „Lékař léčí, příroda uzdravuje", nebo také „Čas je nejlepší lékař". TJČ uvádí ještě souvislost s významy: napravovatel a zdravotník. |
USAGE | Výraz užívaný jak v medicíně, tak v běžné řeči, včetně výše uvedených frazeologismů. |
ETYMOLOGY/STRUCTURE | Slovo lékař je odvozeno od kořene lék, který v praslovanštině a staroslověnštině měl tvar lekъ. Jedná se o slovo považované za domácí, přestože v jeho základu lze najít stopy germánské (v gótštině měl tvar lēkinōn význam „léčit" a lēkeis „lékař"), resp. původně zřejmě keltské, předpokládaným prazákladem bylo *lýka- („lék"). V ESJČ2 je uveden staročeský a novočeský nářeční tvar lekovat („léčit zaříkáváním", stč. též „lékem prospívat", od něhož byly ve staré češtině odvozeny výrazy lekovač a lekovník („kdo léčí kouzlem"). ESJČ1 upozorňuje ještě na souvislost se slovem lektvar. |
WORD HISTORY | Výraz je velmi starý, jeho základ je v češtině přítomen od počátků vývoje českého jazyka. |
DERIVATIVES | lékařka (přechýlené), lékařský (posesívum), lékařství; zast. lékařiti („provozovat lékařskou praxi", lidově také „chodit k lékaři" – SJČ1), lékaření (JS) |
COLLOCATIONS | lékař městský ~, místní, obvodní, okresní, rodinný, venkovský ● soudní ~, ústavní ● školní ~, vojenský, závodní ● krční ~, oční, ušní, zubní ● dětský ~, odborný, praktický, všeobecný ● ošetřující ~ ● mladý ~, starý ● můj ~, tento ● židovský ~ ● hotelový ~ ● lidový ~ ● pokoutní ~ ● stávkující ~ ● smluvní ~ kolega ~, ~ diagnostik návštěva ~e ● svěřit se do rukou ~e odjet k ~i, zavolat ~e ● pracovat jako ~, stát se ~em ~ přišel navštívit koho, ~ zachránil koho, poskytl co, předepsal, nařídil, doporučil ~i a sestřičky |
EXAMPLES | Zkušený dobytčí lékař, jehož povolali, nikterak té nemoci nemohl vyrozuměti. (Václav Matěj Kramerius, Večerní shromáždění, 1801) Pivo jest nápoj zdravý, to každý lékař praví. (Prokop František Šedivý, Pražští sládci, 1819) Přichází mladý muž. Vybírá velké fotografie na stěnu, koupí barvotisk „Rodičky boží", předplatí „Bazar", pak se chvilku ještě rozmýšlí a koupí „Mladou matku" a Pečírkova „Domácího lékaře" – bude se teď ženit. (Jan Neruda, Studie krátké, 1876) A padl znovu do horečky. Dva dny to trvalo, než se lékař nad jeho postýlkou usmál. „Už je z toho venku. Jiný na jeho místě by umřel, ale Kája…" (Felix Háj, Kája Mařík, 1931) Ne censorem, ale lékařem literatury musí být kritik. (František Xaver Šalda, Zápisník, 1933) Slunce už nesvítí, … lékař říkal, že teprve lázně Aurora je dají dohromady, a tady v Auroře zase jim říkali lékaři a sestřičky, že teď to bude bolet, ale za čtrnáct dní doma, po překonání reakce … (Bohumil Hrabal, Aurora na mělčině, 1992) … ztrátou své bujné kštice, na které si tolik zakládal. V zoufalství navštívil několik kožních lékařů, kteří pracovali na jeho hlavě ve dne v noci, ale bohužel všechny pokusy, i ty zaručené … (Jan Jiráň – Oldřich Kaiser – Jiří Lábus, Vlak do Santa Fé, 1997) … zotavoval se dlouho a pomalu. Potíž byla také v tom, že lékaři nevěděli, jak ke svým raněním, kterým málem podlehl, přišel. (Zdeněk Kárník, Bílá ruka a poklad hradu Hanštejna, 2004) Pracoval jako lékař na objevu séra proti nějaké tropické nemoci. Prý to vypadalo na Nobelovu cenu. (Anna Žídková, Devětkrát jeden vrah, 2006) |
MULTI-WORD EXPRESSIONS | Mezi víceslovnými pojmenováními jednoznačně dominují atributivní syntagmata s adjektivy, např. rodinný lékař, školní lékař, zubní lékař, hotelový lékař apod. |
_______________________________________________________________________________________________________________
GENERAL DISCUSSION | Jak doktor, tak lékař jsou slova velmi frekventovaná v odborném i běžném jazyce. Rozdíl mezi jejich užíváním vyplývá především ze sémantického spektra, které svými významy pokrývají – zatímco pojem lékař jednoznačně určuje oblast působnosti (a významově se může jen velmi lehce odchýlit pouze při přenesení významu – viz citát z textu F. X. Šaldy v příkladech), doktor může vedle medicíny označovat i jiné tituly, resp. hodnosti. Z tohoto hlediska může být jeho význam považován v řadě kontextů za silnější, může v sobě nést výraznější konotaci odbornosti, ale ani z tohoto úhlu pohledu není mezi touto přejímkou a jejím domácím ekvivalentem rozdíl příliš veliký. |
_______________________________________________________________________________________________________________
REFERENCES | ČES: Rejzek, J. Český etymologický slovník. Voznice: LEDA, 2001. Český národní korpus - SYN.Ústav Českého národního korpusu FF UK, Praha. <http://www.korpus.cz>. ESJČ1: Holub, J. – Kopečný, F. Etymologický slovník jazyka českého. Praha: Státní nakladatelství učebnic, 1952. ESJČ2: Machek, V. Etymologický slovník jazyka českého. Praha: NLN, 1997. JS: Jungmann, J. Slovník česko-německý. Praha 1835–1839. NASCS: Kraus, J. a kol. Nový akademický slovník cizích slov. Praha: Academia, 2005. NSČ1: Martincová, O. a kol. Nová slova v češtině. Slovník neologizmů 1. Praha: Academia, 1998. PSJČ: Příruční slovník jazyka českého. O. Hujer, E. Smetánka, M. Weingart, B. Havránek, V. Šmilauer, A. Získal (eds.). Praha: SPN, 1935–1957. SCS1: Rejman, L. Slovník cizích slov. Praha: SPN, 1966. SCS2: Klimeš, L. Slovník cizích slov. Praha: SPN, 1981. SČSA: Slovník českých synonym a antonym. b. m.: Lingea, 2007. SESJČ: Holub, J. – Lyer, S. Stručný etymologický slovník jazyka českého. Praha: SPN, 1967. SJČ1: Váša, P. – Trávníček, F. Slovník jazyka českého. 1. vyd. Praha: Nakl. Fr. Borový, 1937. SJČ3: Trávníček, F. Slovník jazyka českého. 4. vyd. Praha: Slovanské nakladatelství, 1952. SSČ: Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. J. Filipec, F. Daneš, J. Machač, V. Mejstřík (eds.). Praha: Academia, 2010. SSJČ: Slovník spisovného jazyka českého. B. Havránek, J. Bělič, M. Helcl, A. Jedlička (eds.). Praha: Nakl. ČSAV, 1960–1971. ŠJČ: Ouředník, P. Šmírbuch jazyka českého. Praha: Nakl. Ivo Železný, 1992. TJČ: Klégr, A. Tezaurus jazyka českého. Praha: Academia, 2007. |
_______________________________________________________________________________________________________________
AUTHOR | Diana Svobodová |
PUBLISHED | 28.10.2013 |